čtvrtek 24. června 2021

Ptáčkové ňuňu

 Každé léto řeším pítko pro ptáčky. Už jsem to měla vymyšlené, jenže realizace nebyla v mých silách. Pantáta řekl ano, to nějak vyrobíme, jenže znáte to... Nebyl čas, stále se něco řešilo, když už se to vymyslelo, tak se zase nevzpomnělo koupit potřebný materiál, když se jelo zrovna do města... V loni jsem to vyřešila lavorem s kameny na štokrleti. Velká estetika to zrovna nebyla. 

Letos jsem si to zjednodušila a pítko koupila. Snad teda vydrží aspoň letos (právě venku padají šílené kroupy). Umístila jsem ho do zadní zahrady, aby ho holky nerozbily a ptáčkové měli klid. Tak snad se ptáčci na něj naučí, ať mám z aťasu na co koukat...

středa 23. června 2021

Alissëa Mia

 Náš vodníček Miunka... V loni nechtěla vlézt do psího bazénku. O tuhle krabici s vodou také nejevila zájem, kromě toho, že ji celou ožrala 😀. Tentokrát to rozjela na plný pecky. Téměř okamžitě kolem ní bylo jezero a z Miunky byl vodník 😀








Skoro hotovo

 Ufff, máme téměř hotovo. Už to tu zase vypadá jako u lidí. Poslední týden to byl u nás masakr. Akce Kulový blesk 😀. Holky s klecema nastěhované v kuchyni. Všechny věci z obýváku narvané u mě v ateliéru a samá dřina. Christinka má za sebou týden smutku. Smutek začal s prvním balením věcí do krabic a skončil včera.  Chuderka se asi bála, že se zase stěhujeme. Chodila tady jak tělo bez duše, ani pamlsky moc nechutnaly, a když byla zrovna na volno byla jako můj stín. Když jsme s Fildou malovali ložnici, musela si lehnout do toho největšího bince, jen aby mi byla na blízku. 

Chvilku vždycky pookřála, když došlo na rozebírání a stěhování nábytku. To ona se nezdá, ale je to pomocnice jakou nikdo nemá 😀.


Větší jiskra do oka se jí vrátila, když jsme začali skládat nový nábytek do obýváku. To už byl na půl funkční i gauč a křeslo, takže ji svitla naděje, že svět bude zase v pořádku a vše se vrátí do svých kolejí. Taky mě hlídala jestli to dělám všechno dobře 😀.


Pytel s igelitovými obaly je asi super polštář 😀.



A včera někde v deset večer bylo konečně hotovo. Teda skoro. Až se pantátovi uzdraví ruce po karpálech ještě vymění lustry, navrtá poličku do obýváku nad televizi a pověsíme fotoobraz.  Zvu vás na malou návštěvu...

Střípky z ložnice...





Obývák...



Po týdnu spokojené v obýváku. V kuchyni se jim moc nelíbilo 😀


Tahle část pak bude stát na těch nových klecích. Snad se Passat rychle prodá, ať to ještě dořešíme.


Tak, a teď chvíli odpočívat a věnovat se holkám, teď jsem na ně moc času neměla... Mějte se krásně...

neděle 20. června 2021

Život s vlčáky

 Nevím jak vy, ale my s klukama jsme si o víkendu pěkně mákli. Potřebujeme totiž zaměnit ložnici s obývákem. Před třemi lety, kdy jsme se stěhovali do domečku nám přišlo lepší dát ložnici dále od kuchyně, protože pantáta v té době dělal ještě noční, tak abych ho nerušila vařením a tak. Tudíž ložnice byla ve větší místnosti. V té době nám ani nevadilo, že obývák není obří, a v té době pro nás byl akorát. Jenže teď se ukázalo, že by bylo lepší to mít opačně. Kvůli našich vlčích holčiček. 

Docela vás zásobuji fotkami našich krásných holčiček, které jsou mimochodem nejkrásnější, nejlepší a nejdokonalejší 😀. To je bez debat 😀. Nevím, zda jste si toho všimli, ale na fotkách jsou holky vždy samostatně a nikdy spolu. Pro ty z vás, kteří plemeno Československý vlčák neznáte vůbec, ho zkusím malinko přiblížit. Kromě toho, že jsou krásní, skvělí parťáci, a nadevšechno milují své páníčky (jako všichni psi), jsou také tvrdohlaví, svéhlaví, neustále přemýšlející o tom, jak pro sebe vytřískat nějaké výhody, a když se to nedaří umí se i pomstít (moje levandule by mohly vyprávět, a nejen ty). Na internetu můžete vyčíst, že se nedají vycvičit, že jsou nebezpeční a nevím co ještě. S tím si dovolím nesouhlasit. Vychovat se dají, jen je v lecčem složitější. Chce to od dvounožce především trpělivost, toleranci a moc lásky, a pevné nervy to všechno ustát. Silou a po zlém se toho moc nedosáhne, právě naopak. Přiblížím vám to na příkladu. Kamarádka Sandra má labradorku Cassie. Cassie je teda hodně dobře vycvičená, má stoprocentní poslušnost i canisterapeutické zkoušky. Je to nejnejka našich holek, znají se od mala. Kdyby jí Sandra dávala na střídačku povely sedni a lehni, a to klidně padesátkrát za sebou, tak Cassie to bude dělat klidně do padnutí, a co víc, RADOSTNĚ! A vůbec jí nebude divné, že to po ní panička chce pořád dokola. A naše holky? Samozřejmě tyhle povely taky znají a umí. Aby je udělaly padesátkrát za sebou o tom si můžu nechat jen zdát. V pohodě a dejme tomu radostně to udělají jednou. Dvakrát, když ví, že mám v ruce pamlsek, a potřetí velice neochotně, přestože mám pamlsek, a ještě s pohledem, co to ta panička pořád chce, vždyť už to přece udělala, tak ať navalí ten pamlsek a dále neotravuje. 

Bohužel si tohle plemeno spousta lidí pořídí pro jejich exotický vlčí vzhled, aniž by si zjistili více informací, jak k němu přistupovat. Pak jim pes doma něco zničí a hned se koukají zbavit. Spoustu jich skončí v Záchranné stanici pro československé vlčáky v Adamově. Na mnohých z nic jsou napáchány takové škody, že už nejsou vhodní pro umístění do jiných lepších domovů.

Ještě bych ve zkratce zmínila, že se jedná o naše národní plemeno, které vzniklo coby armádní experiment křížením německého ovčáka s karpatským vlkem. Armáda se snažila o psa s povahou německého ovčáka a vytrvalostí vlka, kdy vlci jsou schopni skvěle fungovat i v extrémních podmínkách. Uplatnit je chtěli především u pohraniční stráže. Myšlenka to byla dobrá, nicméně příroda je mocná čarodějka a jen velice málo štěňat z těch prvních pokusů a křížení byli schopni vycvičit ve služebního psa. Byli zvyklí na lehce cvičitelné německé ovčáky, a tihle tvorečci jim pěkně zamotali šišky. Armáda to nakonec vzdala, nicméně díky experimentu vzniklo nové plemeno, které nakonec bylo uznáno i Mezinárodní kynologickou federací (FCI). Detailů a letopočtů vás ušetřím, lze se dočíst na wikipedii. Třeba. 

Kdybych vám měla vyprávět, co všechno stihla zničit Christinka ještě na bytě, byl by to asi další román... Takže ve zkratce největší špeky. Cca čtyřikrát vytrhla ze zdi takový ten bytový telefon se zvonkem, zkoušela papat tablet, taky se jí nelíbilo linoleum v předsíni, ze kterého se snažila udělat puzzle, a vrcholem bylo, když nám vybuchlo křeslo. Křeslo jsem jí odpustila teda rychle, protože bylo staré, bylo to před stěhováním do domečku, a stejně jsme ho nechtěli brát sebou. Nicméně i tak mě to překvapilo, protože jí byl skoro rok, a zákaz ničení nábytku pochopila už jako malé štěňátko. Tak jsem to jednou vyprávěla Míši, naší chovatelce, od které holky máme, a ona se mě ptala, co se u nás doma změnilo. Jsem jí řekla, že kromě příprav na stěhování nic. Režim měla pořád stejný. Míša chtěla ať upřesním ty přípravy. Tak klasika ne? Plný obývák krabic se spoustou již sbalených věcí, některý nábytek rozprodán, protože už jsme ho nechtěli a tak.  Míša se začala smát, a prý čemu se divím. Chudera nevěděla co se děje a co bude s ní tak prostě konfrontovala křeslo. A to ještě nevěděla, že jí přivezeme nevlastní ségru Miu. Hodně jsme o tom teda diskutovali doma i s Míšou. Míša měla totiž zrovna vrh, a měla volnou jednu fenečku. Věděli jsme, že vlčáci v dospělosti nesnáší jedince stejného pohlaví, nicméně známe i lidi, kteří mají tři nebo čtyři feny a vychází jim spolu. Míša říkala, že spolu budou relativně odmala, že by to mělo být v pohodě. Prý je taky lepší dříve než později a čekat nějak déle na kluka se nám taky úplně nechtělo. Popravdě, kdyby jsme věděli co nás čeká, raději by jsme na toho kluka počkali. 

Ze začátku to bylo vše skvělé a zalité sluncem. Christinka Miu okamžitě přijala za svou. Kolikrát jsme se až smáli, že se k ní chová až mateřsky a Miu opečovávala.  Trable přišly až s nástupem prvního hárání. Navíc to propuklo tak nějak u obou ve stejnou dobu, kdy Chris měla dva roky a něco a Mia rok a půl. Asi nějaké náznaky byly, nicméně my je nepřečetli. Důsledně jsme od mala netolerovali ani náznak agrese či jakkoli jiného neslušného chování mezi nimi. Nedělali jsme mezi nimi žádné rozdíly vše měli stejně. A přesto. Při jedné zimní vycházce do sebe skočily. Než jsme je dostali od sebe už tekla krev. Od té chvíle to byl horor. Pro nás to byl šok, nikdy na sebe nebyly až tak zlé. Už jsem se zmínila, že jdou do všeho po hlavě, a když boj, tak jedině na život a na smrt? Ty dvě blběny se vážně chtěly zabít! Jenže co teď s tím? Nevím, jestli si to dokážete úplně představit, to jaký řev u nás pořád byl. Nemohly se na sebe ani podívat, nedej bože, aby byly poblíž sobě. Jako nejrychlejší řešení, jak je udržet od sebe, bylo každou cvaknout na řetěz v baráku k zábradlí. Jednu do patra, druhou dole. Jenže na sebe viděly, takže na sebe i řvaly a do toho já na ně. Do té doby jsem na ně snad nikdy nezvýšila hlas, ani nikdy nebyly bity a to dodnes. A najednou jsem na ně byla nucena ječet pořád, a stejně to bylo k ničemu. Kotce jsme v té době ještě neměli, protože se neustále řešily terénní úpravy, a ani to nijak nespěchalo, byly ťuťu ňuňu. Narychlo jsme objednávali alespoň klece. Kotce musely ještě počkat.  I tak byly začátky příšerné a sto krát za den jsem byla na zhroucení. Bylo hrozně vyčerpávající je neustále rovnat a usměrňovat. Nejdříve byla přes jednu klec přehozena deka, aby mezi sebou neměly oční kontakt, i tak o sobě samozřejmě věděly a i tak stále na sebe vrkaly. Nicméně to nebyl takový řev jako při očním kontaktu. Bohužel krev ještě tekla znovu, přes veškerou naši snahu, aby se to nestalo, a došlo i na veterinu. Christin se jedna rána zanítila a potřebovala antibiotika. 

Po tom, co jsem se přestala hroutit, a co mi lezly na nervy dobré rady typu, tak je pusťte k sobě, ony si to vyřeší samy (což může říct jen někdo, kdo neviděl na vlastní oči, jak se jeho miláčci chtějí navzájem zabít), další rada k nezaplacení, dejte jednu pryč a budete mít klid, jsem to začala racionálně řešit. Bylo mi jasné, že takhle dále žít nechci, a že se vzniklou situací budeme muset pracovat. Kromě toho, že po týdnu mi ta deka lezla na nervy, a jak jsem viděla kolik prachu a chlupů se v ní drží, jsem ji servala a postavila vlčůzy do latě, oslovila jsem jak naši Míšu, tak i Monču, která má také chovnou stanici vlčáků, a také zkušenosti s tímto jejich chováním. Začali jsme se řídit jejími radami a udělali jsme pár pokroků. Holky teda stále nesmí jen tak k sobě. Nicméně situace u nás se zklidnila a je to už k žití. Není to ideální, jen lepší. Na vycházkách mají holky košíky, aby se do sebe nemohly zakousnout a netekla zase krev. Když do sebe náhodou skočí je to divadlo pro ostatní, my s pantátou už se z toho nehroutíme, jen vyřešíme. Jsme rádi, že už nemusíme chodit kilometr od sebe, a můžeme si i vykládat. Což dříve nehrozilo. Máme i kotce, víc než rok, nicméně tam moc času netráví, raději jsou doma v kleci ale s námi. Už fungují ve stylu jedna v kleci jedna volně, za což jsem moc ráda, protože tím pádem jsou zavřené mnohem méně než dříve. Konečně se dostávám zpět k té přestavbě. Důvodem jsou právě ty klece. Zabírají docela dost místa. Navíc, jak se to tehdy řešilo tak narychlo, kupovali jsme cestovní skládací klece, aby nám tak nějak vešly do obýváku. Tehdy jsme si také naivně mysleli, že je to přejde, a že je to dočasné řešení. Jenže s postupem času je jasné, že není, navíc už bych nikdy neměla odvahu nechat je spolu o samotě ani kdyby je to přešlo. Tak necháme udělat takové ty "bytové kotce" a tomu jsme přizpůsobili i nábytek do obýváku. A tak jsme s klukama stihli vymalovat budoucí ložnici, dneska jsem ještě natřela podlahu teakovým olejem. Na tu se nesmí do zítra šlapat. Zítra nastěhujeme ložnici, a můžeme se pustit do budoucího obýváku. Takže tak. Někdy je to s nimi náročné, i tak si život bez nich nedovedu už představit. Jen kdyby se šlo rozhodovat znovu, měli bychom raději páreček. Ještě doplním, že ošklivé jsou čistě jedna na druhou, na nás by si nic takového nedovolily. Dokonce ani když jsme je tahali od sebe nám nikdy nic neudělaly....

Pár archivních...








pátek 18. června 2021

Blondýna za volantem

 Lidi, já se fakt snažím, přísahám. Jenže já fakt neumím poznat kde, co  a jak mám venku kolem auta, když sedím uvnitř. Není na to třeba nějaká oficiální diagnóza? Já jen, že kdybych na to měla papír... No, raději nic.

Neuvěříte co jsem zase po.... dneska. Musela jsem jet na kontrolu do Třince do nemocnice. Už od pondělka, kdy jsem zjistila, že jediná přímá cesta od nás, kterou alespoň trošku znám má uzavírku, jsem měla moc těžké spaní. Samozřejmě jsem byla úplně blbá, když jsem do těch google map čučela už v pondělí, když kontrolu jsem měla až dneska. Týden stresu! 

Ráno před cestou se mi dvakrát vyprázdnila střívka, takže zase modlitba ať mě to nechytne cestou. Vyjela jsem, navigace mluvila, říkala jsem si, že to prostě dám a basta. Nic jiného mi stejně nezbylo, že? Začátek cesty docela dobrý, sice stažený půlky, nicméně to nějak šlo. Blbě jsem odbočila jen jednou, a že to teda byla cesta. Navigace mě táhla někde mezi domečkama, po málem polňačce, až mi bylo záhadou, že to tam navigace vůbec zná. Nebudu vás napínat, do nemocnice jsem dojela, a ani jsem se nijak nehroutila. U té debilní závory  na parkovišti jsem zase musela vylézt z auta. Nikdy nedosáhnu pro ten lístek, i když stojím na těsno u patníku, mají to tam pěkně blbě. Vesmír mě dokonce vyslyšel i v tom, že na parkovišti bylo spousta volných míst, a v zadní části, kde parkuju nejraději, jsem měla plac jako kráva až jsem se tetelila blahem. Po vystoupení z auta jsem zjistila, že stojím přesně uprostřed pruhů a to dokonce rovně. S pokorou mi vlastní, jsem si řekla, že to nakonec tak zlé nebylo. Dojela jsem, a to včas, ještě mám půl hoďky k dobru.

Kontrola taky tak nějak v pohodě. Žaludek se začal hlásit, že by si něco dal, tak jsem si šla v klídku na chlebíček, a pak tradá domů. Odhodlána soustředit se na navigaci ještě více, ať už se nikde moc nemotám a hezky pěkně dojedu domů. Navigace mě vedla úplně jinudy, než prve. Vím to, protože kolem golfového hřiště, cestičkou maximálně pro jedno auto jsem stopro nejela. Ještě se stíhám kochat, krajina kolem mě fakt krása. Najednou se proti mě vyloupne obří dodávka. Jako správná náplava z vesnice už jsem správně vychovaná a tohle mě fakt nerozhodí. Zhodnotila jsem terén, stočila Sisinku na louku. Byl tam sice "schod", nicméně jsem věděla, že zpátky vyjedu, žádné drama. Jenže týpek v dodávce na mě gestikuloval, že kolem mě neprojede. Začal couvat a ukazoval mi, že kousek dál je místo, kde mu uhnu. Tak jsem se rozjela. Až potud vše v klidu a pohodě. 

Víte jak jsou takové ty přejezdy přes příkopy, aby se traktor dostal na louku kosit? No, tak tohle tam bylo. Nic neobvyklého ani světoborného. A přesto.... Peťula opět musela potvrdit všechny ty vtipy o blondýnách. Já si fakt myslela, že už tam jsem. Myslím na tom přejezdu pro traktor. Jenže co? Nebyla jsem. Otočila jsem volantem a byla jsem v pr.... , no v příkopě. Jsem vylezla z auta a chtělo se mi brečet. Ono se mi to totiž už jednou stalo. V zimě, na břečce v zatáčce jsem chytla taneček, a nezvládla jsem to a skončila v příkopě. A to jsem tehdy jela asi dvacítkou. Vlastně stejně jako dnes. Taky jsem jela úplně pomalu. Minule mě ta sranda stála dvaadvacet tisíc.  Chtělo se mi brečet při představě dalšího takového výdaje. Panáček když mě viděl, přispěchal a hned se ptal jestli mi něco je. Začala jsem trochu hysterčit, že ani nevím kde jsem, že rozhodně nebudu umět nikomu vysvětlit kam mě mají přijet zachránit. Naštěstí alespoň on uměl zachovat klidnou hlavu, a snažil se mi pomoct. Nakonec se tam objevil ještě pan pošťák, takže ve dvojko se jim podařilo mě dostat zpět na asfalt. Nahodili mi rezervu. ten první týpek mi ještě se Sisinkou zajel na to místo, i mi ji dobře otočil, protože další rezervu už jsem neměla. Takže pro jistotu... Proč se mi to musí pořád dít? 

Pantáta se na to díval v rámci jeho omezených možností, protože ve středu byl na zákrok karpálního tunelu na druhé ruce, tak je docela ještě nepoužitelný na jakoukoli činnost. Nicméně se v Sisince kousek projel, říkal že mu přijde v pohodě. Akorát v pondělí budeme muset vyřešit to kolo. Jsem totálně domrvila disk a odnesl to nárazník, blbě. Ta moje chuderka Sisinka už vypadá.... Snad ten nárazník udrží gafa...

Christine Daaé

Moje nejnejka 💖 Nelze ji nemilovat, nelze ji přestat mazlit, fotit ani neustále pozorovat. I kdyby jen ležela vedle mě a spala... Jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě, navzdory všemu 🥰





středa 16. června 2021

Jak jsme kupovali dům

 Příběh o tom, jak se dokáží všechny vesmírné a nevím jaké ještě síly spojit, aby vám život dal to co doopravdy z celého srdce chcete. Jsme toho živým důkazem. 

Jak už jsem tady zmínila, makléř jež nám ukazoval dům na nás udělal opravdu velice dobrý dojem. Vzhledem k tomu, že dům prodávala maminka jeho kamarádky z dětství dům osobně znal. Ochotně nám odpovídal na naše otázky, spoustu toho věděl o historii domu, i o nejbližších sousedech. Po celou dobu prohlídky a debatování jsem se soustřeďovala na své pocity s vědomím, že případná koupě domu by už byla opravdu na stálo a do konce našeho života. Prošli jsme celý dům a zahradu a také přistavěnou část, kde byly dvě garáže a dvě místnosti. Měli jsme sebou Chris i mladšího syna Filipa, a ten když viděl všechno to "haraburdí", protože dům byl na prodej úplně se vším, zářily mu oči až běda. Tohle má teda po mě. Já mám také ráda staré věci, a úplně miluju to napětí z přehrabování a očekávání nalezení pokladu. 


Christince se samozřejmě líbila zahrada. Byla z ní úplně unešená. Takže my se bavili s makléřem, Chris zkoumala zahradu a Filda běhal po domě, a pořád na mě odněkud volal, že tohle nebo támhle to musím rozhodně vidět. Nebudu vám lhát, i mě se tam líbilo navzdory všem těm mínusům, které jsme našli na fotkách ještě před prohlídkou a navzdory tomu, že by nás čekalo vyklízení spousty věcí, což by taky asi nebylo jen tak. Poctivě jsem zkoumala jak dům, tak  své pocity, které byly pořád a na každém místě v domě v pořádku. Zároveň mi už hlavou běžely představy o tom co by kde mohlo být. Fajn bylo, že kuchyň a dva pokoje, koupelna a wc byla dole. A nahoře byly už jen dva pokoje. Tím to hezky zapadlo. Kluci můžou mít nahoře každý svůj pokoj a my můžeme být dole. Na stáří by to pak taky bylo fajn. Taky jsem koukala pod koberce a pod lino na podlahy. Málem jsem pištěla radostí. Byly tam krásné čisté dřevěné prkna. Já miluju dřevěnou podlahu. To bylo hodně plusových bodů.
Líbilo se nám tady i navzdory tomu množství dveří. Zbytečné dveře se přece dají v budoucnu zrušit a zazdít. Také se mi moc líbilo, že z každé strany domu byla zahrada oddělena plotem. Takže v zadní zahradě za domem, by se dalo něco malého pěstovat, aniž by do toho čůrali psi. Také tam byly šňůry, takže prádlo by bylo také v bezpečí.  



Při loučení s makléřem jsem slíbila, že mu dám do druhého dne vědět, jak jsme se rozhodli. Filda do toho skandoval, ať řekneme ano hned. Doma jsme vše patřičně probrali a rozhodli jsme se, že do toho půjdeme. Už jen zbývalo se modlit, aby nám dali hypotéku. Měli jsme dosti velké obavy, že to neklapne, protože já měla z toho roku, kdy se dokládali příjmy odpracováno jen půl roku, protože předešlého roku jsem byla na marodce po tom úraze. Průměrný příjem mi tehdy vyšel jen na deset tisíc a nějaké drobné. Jak jsem ten papír potom viděla, málem mě omylo. 
Volala jsem makléři, že to tedy bereme, a že začneme vyřizovat hypotéku. Sdělil nám, že majitelka domu si přeje složit sto tisíc rezervační zálohu. Pravda, to byla dost sprcha. My totiž neměli žádné našetřené peníze. Vysvětloval nám, že bez složení zálohy nám nemůže dům držet a musí ho nabízet dalším zájemcům. Řekla jsem mu, že to chápu, a že pokud má být tento dům opravdu náš, tak na nás počká. Jen jsem ho žádala, aby nám dal okamžitě vědět, kdyby ho prodal, ať stopneme v bance vyřizování hypotéky. To mi svatosvatě slíbil a já mu to věřila. 
S pantátovými příjmy, respektive s jeho pracovní historií to také nebylo jednoduché. Měnil práci, takže byl spoustu měsíců jako agenturní zaměstnanec, a jako kmenový zaměstnanec měl odpracováno ani ne pět měsíců, což pro banku mohl být nepředstavitelný problém. 
Do toho mi pantáta oznámil, že barák už je asi prodaný, že zmizel z internetu. Oponovala jsem mu, že to by mi makléř určitě volal, vždyť jsme tak přece byli domluveni. Chlácholila jsem ho tím, že jsme se mu určitě natolik líbili, že se nás zastal, a s majitelkou se domluvil, že na tu naši hypotéku počkají. Pro jistotu jsem makléři poslala smsku, že hypotéka je v běhu a hned jak budu mít nějaké informace tak se mu ozvu. Odpověď přišla záhy, že děkuje za zprávu a rozumí. Bylo jasné, že domeček na nás čeká. 
S hypotékou nám pomáhala kamarádka, která dělá finanční poradenství a přece jen se v tom všem orientovala lépe než my. I přes to, jsem se minimálně dvakrát za den hroutila. Vždycky to vypadalo nadějně, a pak přišla zpráva z banky, že problém. Problém se vyřešil, a našlo se dalších pět. Byl to šílený stres. Naši finanční solventnost zachránilo to, že pantáta měl téměř celý život účet ve spořitelně, proto jsme hypotéku vyřizovali právě tam. Znali celou jeho finanční historii, tak nám odpustili, že neměl odpracováno dostatečný počet měsíců coby kmenový zaměstnanec. 
Při další schůzce s makléřem, kdy bylo potřeba podepsat předkupní smlouvu pro banku a nevím co ještě, jsem mu řekla, že v listopadu se stěhujeme. Koukal na mě, jako bych se zbláznila. Chápejte, byla asi polovina října, a stále nebylo oficiálně jisté, že ta hypotéka vyjde. Snažil se mi vysvětlit, že to není jen tak vyřídit hypotéku, a většinou to fakt dost trvá. Řekla jsem mu, že rozumím a chápu, nicméně v listopadu se stěhujeme. Velice opatrně mi vysvětloval, že by byl opravdu moc nerad, kdybych pak byla zklamaná, že to nevyšlo. Nebudu, v listopadu se stěhujeme. Nejdříve k poslednímu listopadu můžeme vrátit byt, takže to krásně klapne a v listopadu se stěhujeme.  Suše polknul a raději už mlčel, a bylo na něm vidět leknutí z toho, že mi pod náporem emocí asi hráblo.
Přesto nám ve spoustě věcí pomohl. S majitelkou domluvil snížení ceny o sto tisíc, aby byla větší šance na získání hypotéky, a také s ohledem na to, že budeme nuceni zaplatit skoro stejně vysokou daň z nabytí nemovitosti. Což je tedy mezi námi hrozná zlodějina. Dále se bance například nelíbilo, že vedlejší cesta kolem domu, ke které nevedla ani vstupní branka je v soukromém vlastnictví. Kamarádka Martina, co nám hypotéku řešila, podávala bance jedno vysvětlení za druhým, že to ničemu nevadí, z cesty se dá dostat jen do garáží, které jsou na naše auto stejně malé, tak nehrozí, že bychom v nich parkovali. Makléř zase chodil orodovat na obecní úřad s bonboniérou, aby uspíšili řízení převedení této cesty na obec. Respektive probíhalo řízení o věcném břemeni obce na tuto cestu. Orodování zabralo, obec uspíšila, další problém vyřešen, banka spokojena. Začátek listopadu byl zde. Hotový přepis vlastníků v katastru vycházel na prvního prosince. Už bylo vše v pořádku. Věděli jsme, že hypotéka byla schválená. Rajfka nám taky klapla, potřebovali jsme tehdy dvacet procent složit hotově na hypotéku. Tak jsme si museli půjčit ještě jinde. Tak jsme se zeptali, zda bychom mohli dostat klíče od domu dříve, ještě před dokončeným zápisem v katastru, s ohledem na to, kolik bylo toho vyklízení. I tohle klaplo. Také jsme se stihli rozrůst o Miunku. Takže milí přátelé desátého listopadu jsme dostali klíče. Ihned o víkendu jsme tam jeli jako lufťáci na chalupu makat na vyklízení. Spali jsme tam na postelích a gaučích v našich spacácích. Holky zkoumaly zahradu, což je dostatečně zabavilo a my mohli makat. Poslední víkend v listopadu jsme se stěhovali, přesně jak jsem hlásila 😊.
To nás teprve čekala dřina. Nebudu vám nic zastírat. Byli jsme dosti bez peněz a pokojů tady bylo více v na bytě, proto jsme využili spoustu nábytku, který tady byl. Trošku jsme si ho zmodernizovali alespoň natřením na bílo. Honil nás čas Vánoce za dveřmi.




Dost jsme si mákli a sáhli si docela na dno svých sil. Chtěli jsme mít do Vánoc co nejvíce hotovo, protože na první svátek měla přijet pantátova mamka s jeho bráchou. Stihli jsme toho fakt hodně. Měli jsme hotovou kuchyň, kdy jsme si přivezli svou kuchyňskou linku z bytu. Ta byla naše, město už do svých bytů kuchyňské linky nedávalo. Obývací pokoj, který byl celý místní, kromě křesla. A ložnici, kterou jsme celou kromě lustru měli v bytě. Kluci měli hotové pokoje tak na půl, těm se to dodělávalo mezi svátkama. 
Po té dřině jsme si užili pohádkové Vánoce v naprostém klidu, bez křiku od sousedů. Vzhledem k tomu, kolik jsme toho řešili, nezbýval prostor shánět živý stromeček. I s umělým to byly po dlouhé době krásné Vánoce...


A letmý pohled do naší ložnice. Teď už je zase spousta věcí jinak. Při zabydlování a plynutí času zjišťujeme, že nám některé věci vyhovují jinak, než jsme si na začátku mysleli.


Asi je to normální, že spoustu věcí ukáže až čas. Začali jsme připravovat a budovat posezení vzadu za domem. Tam také mám nějaké záhonky na bylinky a zeleninu. Pak se ukázalo, že vlastně potřebujeme posezení udělat před domem. Chodí k nám na návštěvu i pejsci a nechci, aby mi běhali v záhonech. Proto jsme to zatím vyřešili tím stanem. A tak dále a tak dále...
Tím jsem jen chtěla říct, že pokud člověk opravdu něco chce, tak to dostane. V našem okolí nikdo  nevěřil, že nám ta hypotéka klapne vzhledem k těm mým příjmům atd. Martina nám vyjednala spoustu nějakých výjimek v bance. A ono to vše nakonec klaplo, protože jsme ten dům tak moc chtěli, a protože pro nás bylo naprosto nepředstavitelné trávit další rok v tom bytě.
Tohle nebylo poprvé, co se mé, zdánlivě nesplnitelné přání vyplnilo. Takže sněte a přejte si cokoliv. Někdy to třeba vyjít nemusí. Většinou jsem postupem času zjistila, že jsem si přála něco, co ve skutečnosti ani nepotřebuju. Tak to ani tolik nebolelo.
Přeji vám všem splnění vašich opravdových přání a krásné sluníčkové dny.